Materiály a jejich chování pod nástrojem
Volba materiálu předchází všemu ostatnímu, protože určuje, jak se bude plocha lámat, jak bude odrážet světlo a jak dlouho vydrží na daném místě. Čtyři skupiny, se kterými se v dílně pracuje nejčastěji, se chovají zcela odlišně a jejich míchání v jedné kompozici je vědomé rozhodnutí, ne náhoda.
Smalt
Neprůhledné olovnaté sklo lité do koláčů a rozřezané na destičky. Má matný, mírně nerovný povrch, který světlo rozptyluje místo aby ho zrcadlil, a proto je čitelný i z velké vzdálenosti. Láme se čistě, ale nepředvídatelně: řez vede podle vnitřního pnutí koláče, ne podle přání ruky. Zlomová hrana je ostrá a mírně lasturovitá — právě ona dává mozaice ze smaltu její jiskření, protože každá tessera je nakloněna o něco jinak.
Skleněná pasta
Průmyslově vyráběné sklo v pravidelných čtvercích, hladké na jedné straně a rýhované na rubu. Barevná škála je stálá a snadno doplnitelná, materiál je levnější a měkčí než smalt. Za to platí menší hloubkou barvy a stejnoměrností, která může velkou plochu učinit mrtvou, pokud se nedoplní jiným materiálem nebo nepravidelným sekáním.
Mramor a kámen
Přírodní materiál s vlastní kresbou žilek. Podle způsobu opracování dává tři různé povrchy: leštěný odráží, řezaný ukazuje čistou strukturu, lomený má drsnou, světlo zachycující plochu. Pro venkovní a podlahové realizace zůstává nejspolehlivější volbou. Tvrdost se liší kus od kusu, takže i sekání vyžaduje jiný rytmus úderu než u skla.
Keramika
Střep, glazovaná i neglazovaná dlažba, případně vlastní vypálené destičky. Nabízí barvy, které ve smaltu chybí, a je vděčná pro plochy, kde má být povrch souvislejší. Rizikem je nasákavost neglazovaného střepu a odlupování glazury v exteriéru při cyklech mrazu a tání — což je v českém klimatu podstatné.
- Exteriér a vodorovné plochy: mramor, slinutá keramika, kvalitní smalt.
- Interiér a svislé plochy: smalt, skleněná pasta, glazovaná keramika.
- Detail s nejvyšším jasem: bílý mramor nebo světlý smalt, nikdy velká plocha zrcadlícího skla.
- Materiály s výrazně odlišnou tvrdostí v jedné ploše klademe až po zkoušce na vzorku.